S tím, kterým jsem chtěla aby byl a zdálo se, že je. Byl klidný a vyrovnaný, úplně jiný než já a já si říkala, že jeho bych mohla milovat, že by to šlo. Kdybych jen trochu chtěla.
Trvalo to přesně třicet vteřin. Pak se vzbudil.
Podíval se na mě a já stáhla svůj spokojený výraz. Ale abych nevypadala necitlivá, nasadila jsem blahosklonný úsměv, ten co jsem použila tehdy, když mi tvrdil, že mám nejkrásnější oči a mně bylo špatně z těch neoriginálních slov, která opakoval.
Neodešla jsem, asi si myslí, že kvůli němu. Ale já neodešla jen pro tu skleničku, co nebyla první a stála přede mnou.
Jen kvůli ní jsem použila ten úsměv.
A teď tu byl zas. A ten slabý hlásek uvnitř mě křičel a radil mu co má dělat "Hlavně mlč!" křičel to tak, že mu docházela síla.
Řekl něco, co by se dalo použít do scény amerického filmu, kdy zamilovaný pár ráno vstává a oba jsou dokonalí a zamilovaní a krásní a šťastní a jiní než my dva.
Já věděla, že už ho milovat nebudu, že se mu budu dlouho vyhýbat pohledem a doufat, že pochopí, že už by měl odejít, že už je ten čas.
Ale on ten čas necítil, cítil mě a svojí potřebu dělit se se mnou o svůj cit.
A já už se nechtěla ani snažit.
Dotyk jeho rtů na svém stehně jsem ukončila slovy, že je třeba jít.
Nevěděla jsem kam, asi do země volnosti, která byla krajinou mně nejmilejší. A on se chtěl dostat tam, kde dva můžou být jeden.
Nechtěla jsem plýtvat jeho časem a proto jsem jeho představu o mně začernila tuší, která je černější než každá vrána, která nám přeletěla nad hlavou tehdy, když mě vzal za ruku a já se nepustila a kolem voněl déšť a zima...
Možná, kdyby to ráno mlčel, že by se dva stali jedním.
Možná bych našla něco jiného, co bych vydávala za jeho fatální chybu, abych si mohla nalhávat, že za celé tohle nemilování můžu já...
Žádné komentáře:
Okomentovat