neděle 12. ledna 2014

O jazyku


Beru jazyk jako zbraň. Jako nůž, kterým bodám protivníka do slabin a dělá mi to dobře.
Každý máme věc, ve které jsme silní, ať je to cokoliv. U mě je to mluvené slovo, kterým dokážu v lidech vyvolat emoce. Často je to součástí mých soukromých her. A já na to nejsem hrdá, ale dělám to.

Zažila jsem situaci, kdy jsem byla na místě, kde mi moje zbraň byla odebrána. Tak jako když lev skolí lamu, aby smočil jazyk v její horké krvi, tak jsem se cítila. Byla jsem lamou. Nerozuměla jsem nikomu a nikdo nerozuměl mě. Zbyla mi gesta, která byla beze slov jakousi pantomimou s otevřeným koncem.

Brečela jsem do polštářů a chtěla domů. Tam, kde jsem si jistá a mohu se spolehnout na to, čemu věřím, na kouzlo slova a magičnost věty.

Trvalo to dlouho a já se jako dítě, které objevuje každý den nový rozměr světa, ve kterém žije, snažila objevovat zákoutí jazyka, kterým jsem nevládla.
Bylo to těžké. A já se cítila jako idiot, když jsem nebyla ve své disciplíně perfektní, ba naopak, byla jsem groteskní figurkou v síti cizí gramatiky a představovala jsem si jaké to je, když se sportovec zraní a stoná a pak začíná od nuly, byla jsem na tom stejně, aspoň mi to tak přišlo. Možná hůř, on je na dně fyzicky, ale já psychicky a to je jistě horší, to je totiž to, když už nemáte nic, čemu věřit, v co doufat a nad čím přemýšlet.



Dnes chápu význam té hloupé, všudypřítomné věty okované těžkou koulí, na níž je napsáno „klišé“ nebo-li už vím co znamená „Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem!“ nenáviděla jsem tu větu v hodinách jazyků na všech školách, kterými jsem prošla. Nenáviděla jsem ty školy a ty hodiny, protože mi nic nedaly. Učitelé, kteří neviděli dál než do ředitelny, mě učili tuhle hloupou poučku. Já mezitím pozorovala, jak se za okny střídají roční období a neodnesla si nic víc, než těch šest slov v jazyce, který mi byl rodným.

Nevyměnila bych svá milovaná, květnatá a složitá souvětí v mém jazyce za jednotnou řeč pro každého, v každém koutě naší kulaté země. Ale nepřestanu být fascinována tím, že díky tomu, že jsem tehdy brečela do polštářů a neutekla, dnes mohu sedět u stolu s lidmi, kteří žijí ve vzájemně vzdálených kulturách. Mezi těmi našimi židlemi je stůl, a ne bariéra, která se ztrácí v mracích, jak je vysoká, a já jim všem mohu porozumět.

A tak vím, jestli stoupla cena bowlingu v Irsku, jak se prodávají knihy v Japonsku a proč na Bali už tak dlouho nepršelo a někde hluboko cítím kontinuitu mezi mnou a celým světem a přijdu si světaznalá...

Žádné komentáře:

Okomentovat