Beru jazyk jako zbraň. Jako nůž, kterým bodám protivníka
do slabin a dělá mi to dobře.
Každý máme věc, ve které jsme silní, ať je to cokoliv. U
mě je to mluvené slovo, kterým dokážu v lidech vyvolat emoce. Často je to
součástí mých soukromých her. A já na to nejsem hrdá, ale dělám to.
Zažila jsem situaci, kdy jsem byla na místě, kde mi moje
zbraň byla odebrána. Tak jako když lev skolí lamu, aby smočil jazyk v její
horké krvi, tak jsem se cítila. Byla jsem lamou. Nerozuměla jsem nikomu a nikdo
nerozuměl mě. Zbyla mi gesta, která byla beze slov jakousi pantomimou
s otevřeným koncem.
Brečela jsem do polštářů a chtěla domů. Tam, kde jsem si
jistá a mohu se spolehnout na to, čemu věřím, na kouzlo slova a magičnost věty.
Trvalo to dlouho a já se jako dítě, které objevuje každý
den nový rozměr světa, ve kterém žije, snažila objevovat zákoutí jazyka, kterým
jsem nevládla.
Bylo to těžké. A já se cítila jako idiot, když jsem
nebyla ve své disciplíně perfektní, ba naopak, byla jsem groteskní figurkou
v síti cizí gramatiky a představovala jsem si jaké to je, když se
sportovec zraní a stoná a pak začíná od nuly, byla jsem na tom stejně, aspoň mi
to tak přišlo. Možná hůř, on je na dně fyzicky, ale já psychicky a to je jistě
horší, to je totiž to, když už nemáte nic, čemu věřit, v co doufat a nad
čím přemýšlet.
Dnes chápu význam té hloupé, všudypřítomné věty okované
těžkou koulí, na níž je napsáno „klišé“ nebo-li už vím co znamená „Kolik řečí
znáš, tolikrát jsi člověkem!“ nenáviděla jsem tu větu v hodinách jazyků na
všech školách, kterými jsem prošla. Nenáviděla jsem ty školy a ty hodiny,
protože mi nic nedaly. Učitelé, kteří neviděli dál než do ředitelny, mě učili
tuhle hloupou poučku. Já mezitím pozorovala, jak se za okny střídají roční
období a neodnesla si nic víc, než těch šest slov v jazyce, který mi byl
rodným.
Nevyměnila bych svá milovaná, květnatá a složitá souvětí
v mém jazyce za jednotnou řeč pro každého, v každém koutě naší kulaté
země. Ale nepřestanu být fascinována tím, že díky tomu, že jsem tehdy brečela
do polštářů a neutekla, dnes mohu sedět u stolu s lidmi, kteří žijí ve
vzájemně vzdálených kulturách. Mezi těmi našimi židlemi je stůl, a ne
bariéra, která se ztrácí v mracích, jak je vysoká, a já jim všem mohu
porozumět.
A tak vím, jestli stoupla cena bowlingu v Irsku, jak
se prodávají knihy v Japonsku a proč na Bali už tak dlouho nepršelo a
někde hluboko cítím kontinuitu mezi mnou a celým světem a přijdu si
světaznalá...
Žádné komentáře:
Okomentovat