neděle 12. ledna 2014

O kosmopolitovi


Žila jsem v cizině. Dvakrát.
Žít tam pro mě znamená být tam tak dlouho, že si alespoň třikrát odškrtnete jedničku v diáři a za tou jedničkou jsou tři po sobě jdoucí čísla.

Odjížděla jsem a věděla jsem, kdy se vrátím. Měla jsem zpáteční letenku. Ale taky jsem měla vlastní povlečení, konvici na čaj a přezůvky tam, kde jsem byla. Proto jsem tam byla doma.
Měla jsem známé, známé kteří byli místní nebo byli taky náplavou, bylo to období plné setkávání a poznávání a já už si ani nepamatovala všechno ta jména.

Taky měla jsem známost, on byl náplavou všude, byl zakořeněn po celé Evropě a byl to kosmopolita. Nevěděla jsem co to znamená, ale imponovalo mi to. Byl na místech, jejichž jména já jsem neuměla vyslovit a chvílemi ho podezírala, že si je vymýšlí, ale i kdyby ano, bylo mi to jedno. Všechna ta místa totiž byla v něm, mluvil o nich a já měla strašně špatnou angličtinu a rozuměla jen strohé kostry jeho příběhů, ale bylo to okouzlující, on byl okouzlující.

Ukázal mi celý svět a nemusel jít dál než na balkon svého malého bytu, který byl pohřebištěm jeho cest.

Říkal mi jaké je učit angličtinu v nejšpinavějším vězení v Thajsku, jak voní Indie a proč se vrací domů.
„Mám doma všude kam přijedu, ale jen na chvíli, pak mi začne chybět ten stánek pod mým bytem a šumění moře, které slyším, když je hodně vybouřené. Chybí mi to, že podél pobřeží můžu běžet a potkávat své kamarády, ti mi také chybí. Poznal jsem spoustu lidí a každý mi něco dal, byť jen chvíli svého času, ale dal. Přátelství se rodí společnými zážitky, strastmi a štěstím a to chce čas. Všichni ti lidé tady, znám je celý život, nevídám je každý den, ale máme něco společné, místo kde žijeme, téma, které se týká nás. Trvá vlastně celý lidský život tohle vybudovat, proto se vracím. Znám lidi po celém světě a rád je vídám, některé možná už nikdy neuvidím, možná ještě ano, ale lidé tady jsou moji kamarádi.“

Rozuměla jsem mu, část ano a ten zbytek jsem si domyslela, do mezer na které nestačila moje angličtina jsem doplnila slova, která jsem chtěla aby řekl.

Vzal si brýle a knihu, rozpřáhl ruce a řekl mi „Come to me, my little foreigner“ četl si a já poslouchala jak dýchá, nasávala vůni knihy a moře, které se dnes bouřilo, bylo slyšet, vonělo solí a rybami a on mě hladil po zádech, občas mi četl zajímavé pasáže klasik, které četl.

Pár dní mi ukazoval svůj svět, myslím, že měl rád jak mě fascinoval a já to neskrývala. Byla jsem ohromena každým jeho slovem, i tím, o kterém jsem nevěděla co znamená.

Trvalo pár týdnů, než mi řekl, že odjíždí. Zlepšila jsem si angličtinu, když se ptal, jestli chci jít s ním, rozuměla jsem každému slovu. Když říkal, že nemusím řešit všechny ty praktické věci, jejichž otazníky se mi odráží v očích, že musím říct jen ano, taky jsem věděla co tím myslí.

Řekla jsem ne. Protože mám zpáteční letenku a chybí mi kamarádi. Usmál se a neřekl nic, dál mi vyprávěl o všem co znal a pořád se na mě díval, jako by věřil, že jednou budu taky kosmopolitou.

Poslední dny mi více četl, když se loučil řekl, že se potkáme, že neví kdy a kde, ale budeme přátelé, ne jen lidé co se znají...



O jazyku


Beru jazyk jako zbraň. Jako nůž, kterým bodám protivníka do slabin a dělá mi to dobře.
Každý máme věc, ve které jsme silní, ať je to cokoliv. U mě je to mluvené slovo, kterým dokážu v lidech vyvolat emoce. Často je to součástí mých soukromých her. A já na to nejsem hrdá, ale dělám to.

Zažila jsem situaci, kdy jsem byla na místě, kde mi moje zbraň byla odebrána. Tak jako když lev skolí lamu, aby smočil jazyk v její horké krvi, tak jsem se cítila. Byla jsem lamou. Nerozuměla jsem nikomu a nikdo nerozuměl mě. Zbyla mi gesta, která byla beze slov jakousi pantomimou s otevřeným koncem.

Brečela jsem do polštářů a chtěla domů. Tam, kde jsem si jistá a mohu se spolehnout na to, čemu věřím, na kouzlo slova a magičnost věty.

Trvalo to dlouho a já se jako dítě, které objevuje každý den nový rozměr světa, ve kterém žije, snažila objevovat zákoutí jazyka, kterým jsem nevládla.
Bylo to těžké. A já se cítila jako idiot, když jsem nebyla ve své disciplíně perfektní, ba naopak, byla jsem groteskní figurkou v síti cizí gramatiky a představovala jsem si jaké to je, když se sportovec zraní a stoná a pak začíná od nuly, byla jsem na tom stejně, aspoň mi to tak přišlo. Možná hůř, on je na dně fyzicky, ale já psychicky a to je jistě horší, to je totiž to, když už nemáte nic, čemu věřit, v co doufat a nad čím přemýšlet.



Dnes chápu význam té hloupé, všudypřítomné věty okované těžkou koulí, na níž je napsáno „klišé“ nebo-li už vím co znamená „Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem!“ nenáviděla jsem tu větu v hodinách jazyků na všech školách, kterými jsem prošla. Nenáviděla jsem ty školy a ty hodiny, protože mi nic nedaly. Učitelé, kteří neviděli dál než do ředitelny, mě učili tuhle hloupou poučku. Já mezitím pozorovala, jak se za okny střídají roční období a neodnesla si nic víc, než těch šest slov v jazyce, který mi byl rodným.

Nevyměnila bych svá milovaná, květnatá a složitá souvětí v mém jazyce za jednotnou řeč pro každého, v každém koutě naší kulaté země. Ale nepřestanu být fascinována tím, že díky tomu, že jsem tehdy brečela do polštářů a neutekla, dnes mohu sedět u stolu s lidmi, kteří žijí ve vzájemně vzdálených kulturách. Mezi těmi našimi židlemi je stůl, a ne bariéra, která se ztrácí v mracích, jak je vysoká, a já jim všem mohu porozumět.

A tak vím, jestli stoupla cena bowlingu v Irsku, jak se prodávají knihy v Japonsku a proč na Bali už tak dlouho nepršelo a někde hluboko cítím kontinuitu mezi mnou a celým světem a přijdu si světaznalá...

sobota 11. ledna 2014

O nemilování

Ležela jsem v posteli, s ním.
S tím, kterým jsem chtěla aby byl a zdálo se, že je. Byl klidný a vyrovnaný, úplně jiný než já a já si říkala, že jeho bych mohla milovat, že by to šlo. Kdybych jen trochu chtěla.
Trvalo to přesně třicet vteřin. Pak se vzbudil.
Podíval se na mě a já stáhla svůj spokojený výraz. Ale abych nevypadala necitlivá, nasadila jsem blahosklonný úsměv, ten co jsem použila tehdy, když mi tvrdil, že mám nejkrásnější oči a mně bylo špatně z těch neoriginálních slov, která opakoval.
Neodešla jsem, asi si myslí, že kvůli němu. Ale já neodešla jen pro tu skleničku, co nebyla první a stála přede mnou.
Jen kvůli ní jsem použila ten úsměv.
A teď tu byl zas. A ten slabý hlásek uvnitř mě křičel a radil mu co má dělat "Hlavně mlč!" křičel to tak, že mu docházela síla.

Řekl něco, co by se dalo použít do scény amerického filmu, kdy zamilovaný pár ráno vstává a oba jsou dokonalí a zamilovaní a krásní a šťastní a jiní než my dva.
Já věděla, že už ho milovat nebudu, že se mu budu dlouho vyhýbat pohledem a doufat, že pochopí, že už by měl odejít, že už je ten čas.
Ale on ten čas necítil, cítil mě a svojí potřebu dělit se se mnou o svůj cit.
A já už se nechtěla ani snažit.

Dotyk jeho rtů na svém stehně jsem ukončila slovy, že je třeba jít.
Nevěděla jsem kam, asi do země volnosti, která byla krajinou mně nejmilejší. A on se chtěl dostat tam, kde dva můžou být jeden.
Nechtěla jsem plýtvat jeho časem a proto jsem jeho představu o mně začernila tuší, která je černější než každá vrána, která nám přeletěla nad hlavou tehdy, když mě vzal za ruku a já se nepustila a kolem voněl déšť a zima...

Možná, kdyby to ráno mlčel, že by se dva stali jedním.
Možná bych našla něco jiného, co bych vydávala za jeho fatální chybu, abych si mohla nalhávat, že za celé tohle nemilování můžu já...