Žila jsem v cizině. Dvakrát.
Žít tam pro mě znamená být tam tak dlouho, že si alespoň
třikrát odškrtnete jedničku v diáři a za tou jedničkou jsou tři po sobě
jdoucí čísla.
Odjížděla jsem a věděla jsem, kdy se vrátím. Měla jsem
zpáteční letenku. Ale taky jsem měla vlastní povlečení, konvici na čaj a
přezůvky tam, kde jsem byla. Proto jsem tam byla doma.
Měla jsem známé, známé kteří byli místní nebo byli taky
náplavou, bylo to období plné setkávání a poznávání a já už si ani nepamatovala
všechno ta jména.
Taky měla jsem známost, on byl náplavou všude, byl
zakořeněn po celé Evropě a byl to kosmopolita. Nevěděla jsem co to znamená, ale
imponovalo mi to. Byl na místech, jejichž jména já jsem neuměla vyslovit a
chvílemi ho podezírala, že si je vymýšlí, ale i kdyby ano, bylo mi to jedno.
Všechna ta místa totiž byla v něm, mluvil o nich a já měla strašně špatnou
angličtinu a rozuměla jen strohé kostry jeho příběhů, ale bylo to okouzlující,
on byl okouzlující.
Ukázal mi celý svět a nemusel jít dál než na balkon svého
malého bytu, který byl pohřebištěm jeho cest.
Říkal mi jaké je učit angličtinu v nejšpinavějším
vězení v Thajsku, jak voní Indie a proč se vrací domů.
„Mám doma všude kam přijedu, ale jen na chvíli, pak mi
začne chybět ten stánek pod mým bytem a šumění moře, které slyším, když je
hodně vybouřené. Chybí mi to, že podél pobřeží můžu běžet a potkávat své
kamarády, ti mi také chybí. Poznal jsem spoustu lidí a každý mi něco dal, byť
jen chvíli svého času, ale dal. Přátelství se rodí společnými zážitky, strastmi
a štěstím a to chce čas. Všichni ti lidé tady, znám je celý život, nevídám je
každý den, ale máme něco společné, místo kde žijeme, téma, které se týká nás.
Trvá vlastně celý lidský život tohle vybudovat, proto se vracím. Znám lidi po
celém světě a rád je vídám, některé možná už nikdy neuvidím, možná ještě ano,
ale lidé tady jsou moji kamarádi.“
Rozuměla jsem mu, část ano a ten zbytek jsem si
domyslela, do mezer na které nestačila moje angličtina jsem doplnila slova,
která jsem chtěla aby řekl.
Vzal si brýle a knihu, rozpřáhl ruce a řekl mi „Come to
me, my little foreigner“ četl si a já poslouchala jak dýchá, nasávala vůni
knihy a moře, které se dnes bouřilo, bylo slyšet, vonělo solí a rybami a on mě
hladil po zádech, občas mi četl zajímavé pasáže klasik, které četl.
Pár dní mi ukazoval svůj svět, myslím, že měl rád jak mě
fascinoval a já to neskrývala. Byla jsem ohromena každým jeho slovem, i tím, o
kterém jsem nevěděla co znamená.
Trvalo pár týdnů, než mi řekl, že odjíždí. Zlepšila jsem
si angličtinu, když se ptal, jestli chci jít s ním, rozuměla jsem každému
slovu. Když říkal, že nemusím řešit všechny ty praktické věci, jejichž otazníky
se mi odráží v očích, že musím říct jen ano, taky jsem věděla co tím
myslí.
Řekla jsem ne. Protože mám zpáteční letenku a chybí mi
kamarádi. Usmál se a neřekl nic, dál mi vyprávěl o všem co znal a pořád se na
mě díval, jako by věřil, že jednou budu taky kosmopolitou.